Stručně ke knize

 

Knihy o indigových dětech v podání Leeho Carrolla a Jan Toberové jsou skutečným požehnáním. Spolu s Nancy Tappe (která byla první, kdo tento fenomén objevil) jsou průkopníky v dané oblasti. Bohužel se od té doby vyrojilo mnoho dalších autorů, z nichž mnozí k tomuto tématu nepřistupovali tak čistou formou a z přirozeného evolučního kroku udělali cosi fantaskního a mimozemského. Přiřazují indigovým dětem nadlidské a nadpozemské schopnosti, popisují je téměř jako anděly vznášející se kdesi mezi světelnou a lidskou formou. To má však za následek výsměch i nezájem u širší veřejnosti, ale často bohužel i rozhořčení indigových, které tyto nálepky natolik odradily, že se snaží svým skutečným schopnostem vyhýbat (a někdy i přemýšlejí, jak své šílené rodiče dostat na psychiatrii). Ale naštěstí jsou zde právě Lee a Jan, aby to vše uvedli na pravou míru.
Indigoví jsou tu totiž opravdu proto, aby nám pomohli změnit svět, ale zcela přirozeným způsobem – mají totiž jiné nastavení než generace před nimi. Nepotýkají se s výzvami jako karma a nedostatek sebevědomí, takže mohou lépe vnímat své potřeby a svůj skutečný úkol. Nedovolí, aby u nich byly některé věci potlačeny – třeba intuice. Ovšem pokud se je okolí snaží násilně předělat a potlačit, dokáží projevit i zcela odlišné vlastnosti. Nemají jen svou „zářivou“ část, dokáží být velmi zlostní, náladoví a destruktivní. Jsou tak vnitřně nastavení, je to taková pojistka proti snaze je zastavit.